Menu
Zápisník

Co ohrožuje budoucnost lidské práce?

Ve světle současné krize a rekordních čísel americké nezaměstnanosti bych rád napsal pár řádků o tom, v čem já osobně vidím největší rizika plíživě přicházejících změn, a jaký dopad na společnost mohou tyto změny mít. Dystopických scénářů o tom, že lidem seberou práci roboti, vzniklo za posledních několik let spoustu. Jaký je ale potenciál automatizace ve skutečnosti? Jak bude vypadat blízká budoucnost lidské práce?

Dopady koronavirové krize vypadají neúprosně – každý týden ztratí ve Spojených státech práci řádově jednotky milionů nových, doposud zaměstnaných a ekonomicky aktivních jedinců. Jedná se především o lidi ze sektorů, kterým byla zakázána činnost v rámci epidemiologických opatření. Kuchaři, číšníci, průvodci, kadeřníci, zaměstnanci cestovních kanceláří. Lidé, kteří dělali práci, po které dnes není poptávka, nebo ji vůbec není možné vykonávat. Je však na místě předpokládat, že tato opatření jsou dočasná, a velká většina ze současných nezaměstnaných si brzy uplatnění zase najde. Navzdory tomu, jak negativně stávající situace působí, na pivo a burger chtěli lidé chodit i za války, a v dohledné době také zaručeně budou chtít, aby jim ho připravil kuchař a donesl číšník.

Jsem přesvědčený, že zásadní změny na pracovním trhu přijdou na úplně jiných místech, než se všeobecně předpokládá, a díky současné krizi taky možná mnohem rychleji. U lidí, kteří přípravě na své současné zaměstnání věnovali nemalé úsilí, a u kterých bude nezaměstnanost mnohem větší problém, než u těch, co si díky neustále nejistotě a změnám vybudovali dostatečnou houževnatost.

Mluvím o pracovních pozicích, kterým se ve Spojených státech říká “white-collar jobs”, česky volně přeloženo jako “bílé límce”. Typicky jde o bankovní úředníky, účetní, zaměstnance pojišťoven, případně málo odborné analytiky a statistiky. Jsou to lidé, kteří mají typicky vysokoškolské vzdělání a mnohaletou praxi, velmi často s falešnou iluzí zajištění a finanční stability. Ve své práci jsou dlouho a předpokládají, že ještě dlouho budou – ideálně až do důchodu.

Jenomže ruku na srdce – práci průměrného bankovního úředníka, ke kterému si jdete založit účet nebo požádat o hypotéku, dokáže počítač nahradit už dnes, naprosto bez kompromisů. A co teprve za 10, 20 let, kdy se s robotizací smíří mnohem větší skupina lidí, a kdy už nebude zvláštní například při zařizování úvěrů komunikovat s virtuálním asistentem? Pro finanční instituce a jiné firmy jsou navíc tito lidé často poměrně drazí, a redukce pracovních míst o řekněme čtvrtinu přinese obrovské snížení nákladů. A samozřejmě nejde zdaleka jen o finance. Pokud vaše práce zahrnuje činnosti, ve kterých je počítač lepší než vy, pak je na místě si začít dělat starosti. Jedná se i o určité oblasti medicíny nebo třeba překladatelského průmyslu.

Je to právě onen falešný pocit jistoty, který vážný dopad této nezaměstnanosti ještě prohloubí. Takoví lidé totiž nebudou nezaměstnaní, ale nezaměstnatelní. Nemluvě o obrovských nákladech obětované příležitosti, kdy v principu celý dosavadní život věnujete přípravě na povolání, které již nebude existovat. Najednou vám bude 50, před vámi bude ještě minimálně 15 let produktivního věku, ovšem váš skillset, který jste tak pracně budovali, bude mít pramalou hodnotu.

A nakonec je třeba zmínit, že naprosto zásadně při řešení tohoto problému selhává vzdělávací systém, ve kterém pořád vítězí tupé memorování faktů nad analytickou prací a samostatným uvažováním. Učitelé, a to i na vysokých školách, tak díky tomu připravují mladé lidi na budoucnost, která nebude.